Homosexualita v arabské literatuře: od Koránu k dnešku

 

    Ve třinácti ze šestnácti arabských zemí je homosexualita považována za trestný čin. Současný sekulární trestněprávní přístup k homosexualitě koresponduje s názorem islámského práva – to ji považuje za těžký hřích. Přestože se na postoji islámské jurisprudence k této problematice od jejího vzniku de facto nic nezměnilo, v klasické arabské literatuře je homoerotická pederastická poezie silně zastoupena. Od počátku kolonizace arabského světa však téma homosexuality vymizelo a postoj společnosti přešel od tiché tolerance k hlasitému odsouzení. Silně negativní postoj vůči homosexualitě, ve společnosti i literatuře, začíná odeznívat až v posledních letech. Arabští spisovatelé začínají, opatrně a se silnou autocenzurou, o homosexualitě a homosexuálech opět psát.

    V arabské literatuře je otázka homosexuality diskutována již od raného středověku. Židovské, křesťanské a muslimské odsouzení homosexuality tradičně vychází z příběhu o proroku Lotovi (nebo Lūtovi, jak jej známe z Koránu). Biblickou verzi obsahuje kniha Genesis, ve které se Bůh rozhodl potrestat chování lidu Sodomy a Gomory poté, co se doslechl o jejich poklescích. Příběh pokračuje příchodem andělů do Sodomy, kterých se Lot ujme a pohostí je. Večer se kolem jeho domu srotí sodomští muži bez rozdílu věku a požadují, aby jim Lot své hosty vydal, aby si jich mohli „užít“. Použití tohoto slovesa je obvykle vykládáno jako eufemismus k sexuálnímu aktu, jenž naznačuje, že se mužští obyvatelé města chystali skupinově znásilnit dva anděly mužského pohlaví. Lot jim místo nich nabízí své dcery. Pohlaví zde ovšem nehraje až tak významnou roli, neboť andělé jsou pod ochranou Lotova domu a jeho povinností je bránit je za každou cenu. Přestože se nám díky tomuto příběhu z knihy Genesis dostalo slova „sodomie“, neobjevuje se v něm homosexualita jako běžně praktikovaná činnost. Boží hněv na město nepřivolal pohlavní styk mezi muži – Bůh byl již rozhněvaný kvůli špatnému chování obyvatel Sodomy a hrozba Lotovým hostům jejich hříšné a veskrze zkažené jednání jen potvrdila. Trestu neunikl ve městě nikdo, spolu s potenciálními násilníky ani ženy a děti.

    V Koránu je Lot představován jako jeden z řady proroků, jejichž poselství bylo lidmi odmítnuto a Bůh je za to potrestal. Na rozdíl od Bible je koránská verze fragmentárnější. Lot je zmíněn v celkem 14 súrách a stejně jako v Bibli, i zde je osud Lotových spoluobčanů jasný již v okamžiku příchodu božích poslů. Přestože se poznámky o homosexualitě objevují odděleně od samého příběhu o Lotovi, tudíž je obtížné je správně chronologicky zařadit a získat tak jasný obraz o jejich skutečné souvislosti, obvykle tvoří základ pro její odsouzení. Kritika tohoto přístupu se neobjevuje pouze v teoretických pracích, jež se tématikou homosexuality v islámském prostředí zabývají, ale i v textech narativních, v nichž autoři zapracovávají obraz sporného výkladu náboženských textů ve snaze poukázat na rozporuplný výběr určitých pasáží, kdy jsou některé zcela ignorovány a jiné následně aplikovány v rámci formování náboženského práva a společenského úzu od středověku až po současnost.

    Muslimové sex obecně nevnímají jako tělesnou zkaženost tohoto světa a podle Koránu za „vyhnáním“ Adama a Evy z ráje nestála sexuální touha. Ta je vnímána spíše jako součást stvoření a vyjádření Boží moudrosti. Spojuje lidi, nutí je, aby konfrontovali svá duševní a etická přesvědčení a umožňuje vznik dalších generací. Zároveň je však na sex nahlíženo pozitivně, pouze pokud je praktikován za stanovených podmínek v rámci manželství mužem a ženou. Islámské právo obecně odsuzuje anální styk – a to včetně jeho provozování manželi. Ještě závažnější je, pokud jej provozují dva muži; mohou v jeho důsledku čelit velmi těžkým trestům, včetně trestu smrti.

    Přesto však máme k dispozici básnické antologie, slovníky osobností a beletristické práce věnované světské lásce, jež často bez jakéhokoliv náznaku odsouzení referují o pederastických milostných aférách významných básníků, náboženských učenců a prominentních politiků. Nezanedbatelná část poezie raného osmanského období se nese v pederastickém tónu – popisuje vášnivou lásku dospělého básníka k nezletilým chlapcům. Záliba v milostných pletkách s mladičkými chlapci neušla evropským cestovatelům této doby, ačkoli o ní mnozí mlčí, část z nich o milostných citech místních mužů chovaných k mladým hochům hovoří převážně s údivem a silným znechucením.

    Na Blízkém východě rané osmanské doby se předpokládalo, že se homosexuální vztah odehrává mezi dospělým mužem (jenž byl stereotypně považovaný za „mužského“ partnera) a dospívajícím chlapcem (v roli „ženy“), který ač biologicky „muž“, nebyl ještě považován za úplného „muže“ v kulturním slova smyslu, neboť se mu nedostávalo viditelné pohlavní charakteristiky: vousů. Holení vousů bylo pravděpodobně velice přímým a indiskrétním vyjádřením faktu, že se mladíkovi zájem mužů líbí a nijak s dosažením dospělosti nespěchá.

    S dospělými muži, které přitahuje jiný dospělý muž, se setkáváme jen výjimečně, s výjimkou literatury, která je mudžún (nestydatá) a suchf (obscénní). Pokud vousatý muž toužil po jiném muži, znamenalo to, že chce být v podřízeném postavení, a to buď skrytě nebo s veřejnou okázalostí. Zženštilost je tématem mnoha anekdot žertujících na témata, která se vymykají normám.

    Od devatenáctého století homoerotická témata z literatury mizí. Tento jev souvisí do jisté míry se sociopolitickým kontextem, v němž literární díla vznikají. Současní arabští autoři, ať už vládnoucí režim podporují, zaujímají vůči němu neutrální stanovisko nebo stojí v opozici, se vší silou snaží vyhýbat případnému obvinění (ať už ze strany vlády nebo opozičních sil) z kažení společnosti. Cenzuru a autocenzuru nelze od psaní ve dvacátém století oddělit a autor tudíž nemůže psát o něčem, o čem předem ví, že to společnost nepřijme, nebo co může (v horším případě) ohrozit něčí život.

    Koloniální konfrontace se Západem přinesla novou sadu morálních principů, které v urbanizovaných arabských společnostech velice rychle přijaly masku cādātunā wa taqālīdunā (naše zvyky a tradice). Ve skutečnosti se tyto nové etické trendy začaly objevovat v období nahdy (obrození) a často jsou v rozporu se zobrazením mužnosti v klasické literatuře a širším spektrem uspokojovaných mužských tužeb, k nimž nabádá adabová literatura. Nově vnucené hodnoty jsou reformistickou konstrukcí, která vznikla jako průnik standardizované sexuality teoretické islámské morálky, vlivu koloniální nadvlády a touhy přijmout viktoriánské normy jakožto symboly „civilizace“.

    „Modernizace“ společnosti, která probíhá od druhé poloviny devatenáctého století, vedla k vymýcení homosexuality z veřejného života. Přestala být tolerovanou záležitostí, která byla trnem v oku Evropanům, jakožto „orientální zhýralost“ par excellence. V současných arabských společnostech prošla sexualita důslednou „normalizací“, přestože se „západní hodnoty“, ze kterých se má na poli sexuální morálky vycházet, výrazně vyvinuly a posunuly směrem k liberalismu. Ironií je, že ačkoliv se tvrdí, že tento přísný důraz na morálku vyjadřuje arabsko-islámskou identitu, morální hodnoty, o nichž se v takovém případě hovoří, jsou produktem Západu a Západ samotný je od šedesátých let začal zpochybňovat.

    Práce v arabštině, které se věnují tématu homosexuální erotiky, jsou velice opatrné při volbě používané slovní zásoby a před označením „homosexualita“ dávají přednost „homoerotismu“, „sexualitě stejného pohlaví“ nebo dokonce i výrazu homosensualita.

    Obrazy homosexuality v moderních narativních textech můžeme obecně shrnout do tří skupin: Za prvé představuje homosexualita rys tradiční společnosti a jejím ztvárněním je buď její kritika nebo prostý, neutrální popis některé z vedlejších postav. Za druhé může být homosexualita vyjádřená v rámci traumatického vztahu s tím „druhým“, obvykle cizincem ze Západu, kdy se může a nemusí jednat o metaforu vztahu západního světa k arabské zemi. Do třetí skupiny by patřily obrazy homosexuálního partnerského vztahu, v němž jsou oba zúčastnění rovnocennými partnery.

    Ztvárnění homosexuality v moderní arabské próze se v porovnání se středověkou literaturou nese v naprosto vážném tónu – neobjevují se žádné texty, které by homosexualitu zesměšňovaly nebo by si nějakým způsobem dělaly z odlišné sexuální orientace legraci.

    Ve většině rozebíraných děl není homosexualita ústředním tématem a slouží pouze jako prvek dokreslující zobrazovanou realitu, často působí v celém textu jako mimoděk načrtnutý jev, jenž se ve společnosti také objevuje, ale autor jej pouze zlehka nastíní a dál se mu již nevěnuje.

    Přestože se tedy s tématem homosexuality v moderních narativních textech vykazujících arabskou kulturní identitu setkáváme, stále je to téma, jež zjevně podléhá silné autocenzuře, ačkoliv je vývoj jeho zpracování a pojímání v průběhu dvacátého a počínajícího jednadvacátého století jasně patrný. Homosexuální chování je ve většině případů pojímáno jako substituce absentujícího objektu primárního sexuálního zájmu. Objevují se první pokusy o zachycení homosexuální identity, které však zatím zůstávají na půli cesty mezi tradičním chápáním homosexuality jako těžkého hříchu a odsouzeníhodného chování a přístupem k odlišné sexuální orientaci jako k přirozeně dané, neměnné součásti identity jedince.

 

    Ve třinácti ze šestnácti arabských zemí je homosexualita považována za trestný čin. Současný sekulární trestněprávní přístup k homosexualitě koresponduje s názorem islámského práva – to ji považuje za těžký hřích. Přestože se na postoji islámské jurisprudence k této problematice od jejího vzniku de facto nic nezměnilo, v klasické arabské literatuře je homoerotická pederastická poezie silně zastoupena. Od počátku kolonizace arabského světa však téma homosexuality vymizelo a postoj společnosti přešel od tiché tolerance k hlasitému odsouzení. Silně negativní postoj vůči homosexualitě, ve společnosti i literatuře, začíná odeznívat až v posledních letech. Arabští spisovatelé začínají, opatrně a se silnou autocenzurou, o homosexualitě a homosexuálech opět psát.

    V arabské literatuře je otázka homosexuality diskutována již od raného středověku. Židovské, křesťanské a muslimské odsouzení homosexuality tradičně vychází z příběhu o proroku Lotovi (nebo Lūtovi, jak jej známe z Koránu). Biblickou verzi obsahuje kniha Genesis, ve které se Bůh rozhodl potrestat chování lidu Sodomy a Gomory poté, co se doslechl o jejich poklescích. Příběh pokračuje příchodem andělů do Sodomy, kterých se Lot ujme a pohostí je. Večer se kolem jeho domu srotí sodomští muži bez rozdílu věku a požadují, aby jim Lot své hosty vydal, aby si jich mohli „užít“. Použití tohoto slovesa je obvykle vykládáno jako eufemismus k sexuálnímu aktu, jenž naznačuje, že se mužští obyvatelé města chystali skupinově znásilnit dva anděly mužského pohlaví. Lot jim místo nich nabízí své dcery. Pohlaví zde ovšem nehraje až tak významnou roli, neboť andělé jsou pod ochranou Lotova domu a jeho povinností je bránit je za každou cenu. Přestože se nám díky tomuto příběhu z knihy Genesis dostalo slova „sodomie“, neobjevuje se v něm homosexualita jako běžně praktikovaná činnost. Boží hněv na město nepřivolal pohlavní styk mezi muži – Bůh byl již rozhněvaný kvůli špatnému chování obyvatel Sodomy a hrozba Lotovým hostům jejich hříšné a veskrze zkažené jednání jen potvrdila. Trestu neunikl ve městě nikdo, spolu s potenciálními násilníky ani ženy a děti.

    V Koránu je Lot představován jako jeden z řady proroků, jejichž poselství bylo lidmi odmítnuto a Bůh je za to potrestal. Na rozdíl od Bible je koránská verze fragmentárnější. Lot je zmíněn v celkem 14 súrách a stejně jako v Bibli, i zde je osud Lotových spoluobčanů jasný již v okamžiku příchodu božích poslů. Přestože se poznámky o homosexualitě objevují odděleně od samého příběhu o Lotovi, tudíž je obtížné je správně chronologicky zařadit a získat tak jasný obraz o jejich skutečné souvislosti, obvykle tvoří základ pro její odsouzení. Kritika tohoto přístupu se neobjevuje pouze v teoretických pracích, jež se tématikou homosexuality v islámském prostředí zabývají, ale i v textech narativních, v nichž autoři zapracovávají obraz sporného výkladu náboženských textů ve snaze poukázat na rozporuplný výběr určitých pasáží, kdy jsou některé zcela ignorovány a jiné následně aplikovány v rámci formování náboženského práva a společenského úzu od středověku až po současnost.

    Muslimové sex obecně nevnímají jako tělesnou zkaženost tohoto světa a podle Koránu za „vyhnáním“ Adama a Evy z ráje nestála sexuální touha. Ta je vnímána spíše jako součást stvoření a vyjádření Boží moudrosti. Spojuje lidi, nutí je, aby konfrontovali svá duševní a etická přesvědčení a umožňuje vznik dalších generací. Zároveň je však na sex nahlíženo pozitivně, pouze pokud je praktikován za stanovených podmínek v rámci manželství mužem a ženou. Islámské právo obecně odsuzuje anální styk – a to včetně jeho provozování manželi. Ještě závažnější je, pokud jej provozují dva muži; mohou v jeho důsledku čelit velmi těžkým trestům, včetně trestu smrti.

    Přesto však máme k dispozici básnické antologie, slovníky osobností a beletristické práce věnované světské lásce, jež často bez jakéhokoliv náznaku odsouzení referují o pederastických milostných aférách významných básníků, náboženských učenců a prominentních politiků. Nezanedbatelná část poezie raného osmanského období se nese v pederastickém tónu – popisuje vášnivou lásku dospělého básníka k nezletilým chlapcům. Záliba v milostných pletkách s mladičkými chlapci neušla evropským cestovatelům této doby, ačkoli o ní mnozí mlčí, část z nich o milostných citech místních mužů chovaných k mladým hochům hovoří převážně s údivem a silným znechucením.

    Na Blízkém východě rané osmanské doby se předpokládalo, že se homosexuální vztah odehrává mezi dospělým mužem (jenž byl stereotypně považovaný za „mužského“ partnera) a dospívajícím chlapcem (v roli „ženy“), který ač biologicky „muž“, nebyl ještě považován za úplného „muže“ v kulturním slova smyslu, neboť se mu nedostávalo viditelné pohlavní charakteristiky: vousů. Holení vousů bylo pravděpodobně velice přímým a indiskrétním vyjádřením faktu, že se mladíkovi zájem mužů líbí a nijak s dosažením dospělosti nespěchá.

    S dospělými muži, které přitahuje jiný dospělý muž, se setkáváme jen výjimečně, s výjimkou literatury, která je mudžún (nestydatá) a suchf (obscénní). Pokud vousatý muž toužil po jiném muži, znamenalo to, že chce být v podřízeném postavení, a to buď skrytě nebo s veřejnou okázalostí. Zženštilost je tématem mnoha anekdot žertujících na témata, která se vymykají normám.

    Od devatenáctého století homoerotická témata z literatury mizí. Tento jev souvisí do jisté míry se sociopolitickým kontextem, v němž literární díla vznikají. Současní arabští autoři, ať už vládnoucí režim podporují, zaujímají vůči němu neutrální stanovisko nebo stojí v opozici, se vší silou snaží vyhýbat případnému obvinění (ať už ze strany vlády nebo opozičních sil) z kažení společnosti. Cenzuru a autocenzuru nelze od psaní ve dvacátém století oddělit a autor tudíž nemůže psát o něčem, o čem předem ví, že to společnost nepřijme, nebo co může (v horším případě) ohrozit něčí život.

    Koloniální konfrontace se Západem přinesla novou sadu morálních principů, které v urbanizovaných arabských společnostech velice rychle přijaly masku cādātunā wa taqālīdunā (naše zvyky a tradice). Ve skutečnosti se tyto nové etické trendy začaly objevovat v období nahdy (obrození) a často jsou v rozporu se zobrazením mužnosti v klasické literatuře a širším spektrem uspokojovaných mužských tužeb, k nimž nabádá adabová literatura. Nově vnucené hodnoty jsou reformistickou konstrukcí, která vznikla jako průnik standardizované sexuality teoretické islámské morálky, vlivu koloniální nadvlády a touhy přijmout viktoriánské normy jakožto symboly „civilizace“.

    „Modernizace“ společnosti, která probíhá od druhé poloviny devatenáctého století, vedla k vymýcení homosexuality z veřejného života. Přestala být tolerovanou záležitostí, která byla trnem v oku Evropanům, jakožto „orientální zhýralost“ par excellence. V současných arabských společnostech prošla sexualita důslednou „normalizací“, přestože se „západní hodnoty“, ze kterých se má na poli sexuální morálky vycházet, výrazně vyvinuly a posunuly směrem k liberalismu. Ironií je, že ačkoliv se tvrdí, že tento přísný důraz na morálku vyjadřuje arabsko-islámskou identitu, morální hodnoty, o nichž se v takovém případě hovoří, jsou produktem Západu a Západ samotný je od šedesátých let začal zpochybňovat.

    Práce v arabštině, které se věnují tématu homosexuální erotiky, jsou velice opatrné při volbě používané slovní zásoby a před označením „homosexualita“ dávají přednost „homoerotismu“, „sexualitě stejného pohlaví“ nebo dokonce i výrazu homosensualita.

    Obrazy homosexuality v moderních narativních textech můžeme obecně shrnout do tří skupin: Za prvé představuje homosexualita rys tradiční společnosti a jejím ztvárněním je buď její kritika nebo prostý, neutrální popis některé z vedlejších postav. Za druhé může být homosexualita vyjádřená v rámci traumatického vztahu s tím „druhým“, obvykle cizincem ze Západu, kdy se může a nemusí jednat o metaforu vztahu západního světa k arabské zemi. Do třetí skupiny by patřily obrazy homosexuálního partnerského vztahu, v němž jsou oba zúčastnění rovnocennými partnery.

    Ztvárnění homosexuality v moderní arabské próze se v porovnání se středověkou literaturou nese v naprosto vážném tónu – neobjevují se žádné texty, které by homosexualitu zesměšňovaly nebo by si nějakým způsobem dělaly z odlišné sexuální orientace legraci.

    Ve většině rozebíraných děl není homosexualita ústředním tématem a slouží pouze jako prvek dokreslující zobrazovanou realitu, často působí v celém textu jako mimoděk načrtnutý jev, jenž se ve společnosti také objevuje, ale autor jej pouze zlehka nastíní a dál se mu již nevěnuje.

    Přestože se tedy s tématem homosexuality v moderních narativních textech vykazujících arabskou kulturní identitu setkáváme, stále je to téma, jež zjevně podléhá silné autocenzuře, ačkoliv je vývoj jeho zpracování a pojímání v průběhu dvacátého a počínajícího jednadvacátého století jasně patrný. Homosexuální chování je ve většině případů pojímáno jako substituce absentujícího objektu primárního sexuálního zájmu. Objevují se první pokusy o zachycení homosexuální identity, které však zatím zůstávají na půli cesty mezi tradičním chápáním homosexuality jako těžkého hříchu a odsouzeníhodného chování a přístupem k odlišné sexuální orientaci jako k přirozeně dané, neměnné součásti identity jedince.